ZTRACENÁ LINIE

Anna Veselá & Veronika Syřišťová

50.1030119N, 14.4728139E

Člověk přetváří a přepisuje své okolí, vrstvu po vrstvě. Některé hladiny mizí nadobro v hlubinách historie, jiné odolávají a drží si své pozice na zemském povrchu. Snad nikdo by dnes nepoznal, že ulicí Na Žertvách, procházela železniční trať a to i místem, kde právě stojíte. Linie kolejí v hlubokém terénním zářezu je dávno pryč stejně jako časy, kdy zde bylo nádraží.

Instalace připomíná linii řezu kolejí v jejich původním místě. Připomínka zaznívá v prostoru v podobě vlny vertikál a jako zvuková vlna projíždějícího vlaku pak opět mizí v tichu.

#7 VĚC NÁZORU MRAVENIŠŤ V OBLACÍCH

Lucia Kopásková

50.1031956N, 14.4725006E

Návrh 7, po šiestich návrhoch plných vážnych tém, aktuálních situácií a stanovišť, veľkých myšlienok, mocných slov a serióznych otázok. Cesta inštalácie vedie cez ironicko-satirický odkaz spoločnosti, nemá vyvolávať nič vážne, no zároveň spĺňať podnet na zamyslenie, či otázky od minima po maximum. K samotnej idei inštalácie vedie veta - ´Kde zmizol spev vtákov ?´, v mestách plných hluku sa sústredíme na iné podnety, než na tie základného jednoduchého šťastia, čo berieme za samozrejmosť. Spev vtákov, farba oblohy, zvuk vetra v stromoch. Keď sa postavíme v betónovom meste na chodník a vynecháme zmysel ako je zrak, uvedomíme si o akú prostú krásu prichádzame, zo zavretými očami počujeme hluk ľudí, často len sa sťažujúcich sa, ucítime horký, ťažký vzduch betónovej džungle, alebo motorov aut a pocítime, že stojíme na tvrdom asfalte. Dúfam, že pri tomto si uvedomíme, že nám niečo chýba. Ale vlastne, je to vec názoru. Každá myšlienka sa dá rozobrať z objektívneho hľadiska, z toho kedy môže mať pravdu každí a nikomu neubližuje.

FORMA A ODLITEK

Kateřina Janíková

50.06112N 14.28152E

Odlitek a forma jsou úzce propojené ve chvíli odlití. Po zatvrdnutí odlitek přestává potřebovat

podporu a forma ztrácí svůj význam až do chvíle dalšího odlévání. Forma udržuje informaci o tvaru a

velikosti odlitku a vice versa. Forma bez procesu odlévání ztrácí svůj smysl a stává se předmětem

s prázdnou dutinou.

SPIRÁLA VE VĚTRU

Sandra Landfeldová

50.1032481N 14.4710139E

Zvedl se vítr a koruny stromů se podobně jako osud propletly. Prostorem se linou tóny melodie i kakofonie. Začala se utvářet životní cesta nejednoho jedince.

Život je jako spirála, která se neustále zvětšuje s nabytými zkušenostmi, zážitky, s rozhodnutími, ale i s překážkami a těžkostmi. To vše je vyjádřeno ulitami, které se také stáčejí do spirály. Vítr je hybnou silou, která si s ulitami pohrává a vytváří tak směsici zvuků líbivých i nelíbivých, stejně tak jako je to v našem životě.

NIT PO NITI, ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

Barbora Pospíšilová

50.102997, 14.471722

Zapomenout na smrt a myslet na život, který se zbavuje těžkostí a jako nit utkaná ze světla stoupá ke znovuzrození. Odprošťuje se od nenávisti a přijímá vše jako zkoušku. Přesunutí pozornost od těžké smrti, spojené s daným místem, k životu, odpuštění a uvolnění. Skrze bílá vlákna divák může pozorovat životy v nekonkrétní podobě, které vystupují z těžké a slzami zalité země a vpíjí se do světla v korunách stromů.

SPOLEČNÝ STŮL

Eliška Neumannová

50.103365, 14.470864

Stále se vracíme jen ke zlu, které se odehrávalo. Je dobré si z něj odnést ponaučení, ale nesmíme zapomínat na krásné okamžiky. Ráda bych proto roztrhané židovské rodiny zase vrátila do chvílí, kdy si v klidu užívali rodinné pohody a tradic. Proto je znovu usazuji k jednomu velkému rodinnému stolu.

OKNO

Chrobáková Natália

50.1025303N, 14.4707794E

Okno je otvor, ktorý umožňuje výmenu svetla a môže tiež umožniť priechod zvuku a niekedy aj vzduchu.

Vo chvíľach, keď je človek zavretý doma alebo v práci, je práve okno kontaktom s okolitou prírodou, do ktorej by sa duša v daných okamihoch veľmi rada vybrala. Prenesením tejto pripomienky lásky k prírode do prírody samotnej chcem poukázať na ľudský zvyk zabúdať váženia si vecí, ktoré máme.